Časopis Reflex č. 6/2009, strana 50

Labyrint kultury/výtvarné umění. Dílo týdne: Petr Kožíšek – Lyžařka I

Víc než vzpomínka

Na výstavě Petra Kožíška v Galerii České pojišťovny najdete šest obrazů. Pět v hlavním sálu a pak ještě jeden další v zadní chodbě. Když se to takhle suše vypočítá a napíše, zdá se to málo. Jenže počty jsou relativní.
Záleží na kvalitě. Stará otřískaná pravda, že ano, jenže právě takové -  i když nezní bůhvíjak objevně ani efektně - jsou nejlepší. Někdy stačí vystavit jediný obraz a máte pocit, že víc není potřeba. Určitě víte, co mám na mysli. Byl jsem nedávno na výstavě, kde byly obrazy hned v několika řadách nad sebou -  celé desítky jich tam na všech bezokenných zdech visely -, ale pamatoval jsem si jenom nanejvýš nějakou změť; pochybuji, že to byl kurátorský či autorský záměr: šlo o zoufalý pokus zakrýt výtvarnou impotenci.   
Kožíškovy obrazy (malované temperovými a emailovými barvami v letech 2006 a 2007) vznikly na základě  osobních fotografií, které si lidi pořizují, když se jim zdá, že je jim dobře a chtějí si okamžik pohody uchovat. Na tom není celkem nic výjimečného. Dělá to přece pošetile každý. Ale zajímavé je, že tyhle obrazy jsou divákovi blízké, aniž by kohokoliv z aktérů osobně znal. Věříme malíři, že jsou čímsi důležití. Protože nás o tom přesvědčil.
Nejde samozřejmě prvotně o zachycení podoby, ta je jen přibližná – na „přesnou“ jsou přece fotoaparáty. Na vesměs větších formátech se setkáváme s figurami vyčleněnými z okolního prostředí pomocí příznačných, hruběji vedených kontur, a částečně potlačeného pozadí. Díky tomu se v umělcově světě neztrácíme, naopak, zkoušíme se v něm zdržet: s postupem času, který s obrazy trávíme, zjišťujeme, že v něm dochází ke zhuštění jakési příjemné zkušenosti. A tak se mezi nimi pohybujeme a ověřujeme si, jak dalece platí, a nakonec dojdeme k poznání, že fungují jako pevný celek a kdyby jich tam bylo víc, možná by se něco ve vzácné rovnováze porušilo.
Z půltuctu neobyčejně obyčejných obrazů jsem nakonec vybral Lyžařku I, protože se z představovaného  souboru trochu vymyká. Je nejdynamičtější, a to jak už v samotné tématice odrážející pohyb na prudkém svahu, tak v kompozici skoro čtvercového plátna. Tělo lyžařky kopírující terénní vlny, hluboký prašan, hůlky vystřelující do stran. Takhle vypadá zima a radost, kterou přináší.

Petr Volf